Fleisch reloaded:

8. kapitola: Jacques Lacan nastavuje Udovi zrcadlo a Freud se stydí za svůj sexismus
Jelikož nedávno vyšel Fleischkombinat Warnemuende spolu s interpretací a rozhovory tiskem (ano, po dvou letech tvrdých vyjednávání s nakladatelem se to podařilo), mohu pro věrné čtenáře blogu zveřejnit již dávno napsané analýzy zde na původním semeništi.




Předposlední kapitola představuje hozenou rukavici pro každého echtovně frankofilního vyznavače postmod­erní kultůry a vybízí k opuštění stroze freudiánského interpretačního rámce ve prospěch pokročilejších, modernějších a módnějších názorů francouzského psy­choanalytika a múzy pařížských intelektuálů J. Lacana. Ukáže se nám tak, že ona často do huby braná pluralita interpretací není pouhý mýtus, ale naopak, že má své opodstatnění již v současných primárních textech, a že tedy ten dědek Derrida (dejmupámbulehkýspaní) měl v něčem pravdu. Samozřejmě ani tentokrát nebudou chybět reptilní motivy vycházející z Helžina lůna, se kterými jsme se setkali v minulé kapitole.



Na začátku osmé kapitoly autoři vesměs ze cviku připomenou nechápavému čtenáři, že máme co dělat s textem, který o psychoanalytickou interpretaci přímo žadoní: „Řídící páku pevně svíral ve svých zručných prstech...” – falický obraz kniplu pevně obemknutém zručnými prsty pana Klause se zde mísí se subverzivní narážkou na Freudovi často vytýkaný falokratismus, sexismus a prostě celkovou nekorektnost (v letadle jsou pouze muži, a ti vládnou falem – kniplem – zatím­co ženy jsou dole, na zemi, tj. v inferiorním postavení vůči mužům). Vzpomeňme si, že podle Freuda se žena přirozeně staví do inferiorní pozice vůči muži proto,
že nemá penis, tedy jí něco chybí a cítí se vůči nim méněcenná (za což viní svoji matku, protože ta je na tom stejně). Zdá se tedy, že autoři, kteří jdou pochopitelně s dobou a coby citliví a vnímaví hoši chápou námitky feministek, na tomto místě vědomě zanechali jakýsi trčící osten namířený právě proti Freudovu nepokry­tému sexismu a vůbec falokratickému přstupu k lid­ské psýché. Snaží se tak připravit entré pro genderově korektního psychoanalytika, jimž není nikdo jiný, než samotný Jacques Lacan (znáte ho též z filosofie, lingvis­tiky a post-strukturalismu), případně i pro samotnou první dámu psychoanalýzy, Melanii Kleinovou.
Klíčovým momentem, který legitimuje lacanovsk­ou interpretaci je nasazení masek, škrabošek atd., o jehož účelu se v textu explicitně mluví v souvislosti se yabráněním intoxikace bioplynem, který však jen při trošku pozorném čtení oplývá značným symbolickým významem. Podle lacanovců nejde o nic jiného, než o metonymické zobrazení tzv. zrcadlového stadia, což je absolutně kruciální středobod (dovolil jsem si redun­dantní pleonasmus) Lacanovy psychoanalýzy. O co jde: Lacan oproti jiným psychoanalytikům a v návaznosti na Freuda odmítá mluvit o egu jako o konstitutivní složce lidské psychiky a místo toho se snaží ukázat vědomí a sebeuvědomění jako závislé na Druhém (vznešeně: l’Autre). Dítě se rodí jako nerozlišené tělo a nějakou dobu nedělá ro­zdíl mezi sebou a ostatním světem. Teprve ve chvíli, kdy spatří obraz sebe sama (ať už ve skutečném zrcadle nebo v postavě jiného člověka), začne se budovat jeho sub­jekt, a to právě na základě externího obrazu, externího pojetí. Subjekt je tak konstituován teprve na základě setkání s Druhým, např. touhy (které jsou pro psychiku určující) jsou touhy Druhého a s ním jsou neoddělitelně spjaty. Malé dítě je zcela odkázáno na Druhé, pokud jde o uspokojení jeho základních biologických potřeb, a tak je na Druhém závislé. Podobně malé dítě touží po tom, co rozeznává jako předmět touhy druhých – když všichni ve třídě obdivují a chtějí nějakou tretku, získává tato věc na významu a dítě tuto touhu druhého přijímá – jakmile zájem jiných opadá, ztrácí předmět na své atraktivitě, a tím pádem po něm už netoužíme. Pro Lacana je tedy primární to Druhé a nikoli Já, ego – to je konstituovánou identifikací s Druhým, což je kon­tinuální a nikdy nezavršený proces, protože do našeho zorného pole vstupují různí druzí. Řečeno s prokletým klasikem: Je est un autre.

Všichni naši protagonisté si tedy nasadí masky, nasadí si tvář druhého, a teprve potom mohou stanout „tváří v tvář Udovi, ...” – zde vidíme, že získat tvář znamená přijmout tvář druhého. Zároveň se však vzápětí akcen­tuje základní neměnná identita těla: „Poznali se po­dle pachu pižma.” Tím se chce říci, že jakkoli je celá psychika podmíněná jazykovou strukturou (Lacan byl zadobře s významnými strukturalisty a proto jako první psychoanalytik docenil vliv jazyka na myšlení), tělo, náš fyzický substrát, zůstává neproblematicky identické se sebou a poznatelné primitivními receptivními formami (jakou je především čich, který má hodně animální pov­ahu, protože na rozdíl od jiných smyslů je čich spojen přímo s amygdalou, což je místo v mozku které se v populárně-naučné mozkovědné literatuře označuje za jak­ousi továrnu na emoce).
Zbylé momenty osmé kapitoly slouží především jako podbarvení naší interpretace dalšími psychoanalytick­ými motivy: „Letadlo ukradli režimu, bylo to nutné.” Režim zde představuje Otce, který do života dítěte vnáší sociální řád tím, že stanovuje příkazy a zákazy a uka­zuje, kdo je tady pánem. Porušení pravidla (ukradení letadla, což je proti režimu) je jediné možné řešení pater­nálního konfliktu, což je nezbytný předpoklad pro vstup do dospělosti: každý chlapec se musí vzepřít otcovské autoritě (vzpomeňte na Kafku), chce-li si vybudovat po­zici, přejít do dospělosti a vůbec si nějak zachovat svou integritu. Proto „bylo to nutné” a proto „Jestli se akce povede, bude jim určitě odpuštěno.” Ovšem pouze, jestli se akce povede, tj. jestli porušení pravidla, vzepření se otcově vůli, skutečně povede k prozření do dospělosti.
Následují krátké aluze na kánon české literatury: „Helgo!” „Udo!” „Klausi!” „Helmuthe!” „Jürgene!” „Gertrudo!” „Horste!” neboli „Hynku! Viléme! Jarmi­lo!”. „To bylo překvapení.” Na starém bělidle, chtělo by se dodat.
Výsledná revoluce propuknuvší v ulicích západního Berlína je metafora revoluce, jíž prodělává subjektivita dítěte, které se poznalo v zrcadle. Jde o skutečný průlom v životě každého z nás, protože v tu chvíli dítě opouští stav nerozlišenosti sebe od světa a zaujímá vůči němu distanci, čímž se do jeho prožívání navždy vkrádá fun­damentální diference, kterou už nikdy nepřekleneme. Zároveň je onen prožitek rozpoznání se v zrcadle slast­ný, a tato slast ze ztracení se v Druhém je typická pro člověka (orangutani, kteří se rovněž v zrcadle pozna­jí, z toho údajně žádnou slast nemají), čemuž v textu odpovídá „Dobře to dopadlo a brzy procházela vlna nadšení celou Západní Evropou.”
Na závěr nám zbývají opět reptilní motivy. Myslím, že lacanovec na tom není s interpretačními nástrojemi v tomto případě o nic lépe, než freudovec, ale snad by mohl navrhnout aspoň následující. Nezbedný hraboš za­lézající zpátky do lůna a Helžino ujištění, že „tohle dělá pořád,” je obraz touhy po nerozlišenosti a jednotě těla, což je stav, ve kterém jsme před zrcadlovým stadiem, kdy do našeho života neodvratně vstupuje Druhé. Podle Lacana je toto základní touha každého člověka, kterou nikdy nenaplníme a které se nikdy nezbavíme. Návrat do nerozlišenosti je zde symbolizován jako návrat do matčina lůna. Proč se ale navrací hraboš, proč před tím slupne dešťovku a jak s tím souvisí čtyři škrabošky, které si odtamtud Helga vytáhne, to nevím.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přizvracel cptkour, 8.01.2009, 15:42:00

---

Co si myslí Růžena

---

Etwas dazu?

Nějak si říkáte


Máte ímejl?


Dokonce web?


Nadpis:


Text: